Petr Iljič Čajkovskij
7.5.1840 Votkinsk – 6.11.1893 Sankt Peterburg
Muž neurotický a hluboce citlivý, prožil mnoho bolesti a duševních muk, vytvořil jedny z nejkrásnějších melodií romantismu.
Rodina: Narodil se jako 2. z 5 dětí.
Otec – Ilja Petrovič byl důlní inženýr. Matka - Alexandra Andrejevna.
Dětství: Petr Iljič byl až přecitlivělé dítě. Hudba jej často rozplakala a v noci budila ze spaní. Ve 4 letech složil svoji první píseň pro matku – za pomoci sestry Saši. Jako velmi malý se začal učit francouzsky a německy. Když se začal učit hrát na klavír u místní učitelky, záhy ji díky svým schopnostem překonal. V 8 letech se rodina stěhuje do Sankt Peterburgu. Petr Iljič chodí do školy, díky své přecitlivělosti tam prožívá velké problémy. Dochází na kvalitní hodiny klavíru. Rodina se stěhuje do Alapajevska, on se ale vrací, aby se zapsal do přípravného ročníku právnické školy. Přebolestně nese odtržení od své matky-museli ho od ní násilně odtrhnout – což jej poznamenalo na celý život. Další tragédií bylo úmrtí spolužáka, u něhož bydlel během spálové epidemie. Ve své přecitlivělosti se domníval, že spolužáka nakazil on.
V r.1852 se rodina vrací do Sankt Peterburgu. Chlapcovo štěstí však trvá pouhé 2 roky. 1854 umírá na choleru matka. Otřesený hoch se utíká k hudbě. Bere hodiny klavíru a zpěvu, pomýšlí na skladbu.
Zaměstnání:1859 absolvuje právnickou školu. Dostává místo úředníka na ministerstvu spravedlnosti. Práva však nenávidí, touží po tom, věnovat se hudbě. Hudební vzdělání:Navštěvuje přednášky v Ruské hudební společnosti. Od r. 1862 dochází k Antonu Rubinsteinovi na hodiny skladby – první ředitel konzervatoře v Sankt Peterburgu. 1867 otráven svou prací vystupuje ze služby a studuje na konzervatoři harmonii, skladbu, hru na klavír a flétnu.Hraje v orchestru konzervatoře. Od r.1865 se prosazuje jako skladatel a dirigent. Nikolaj Rubinstein – bratr Antona – zakládá konzervatoř v Moskvě. 1866 Čajkovskij přijímá místo učitele harmonie a stěhuje se do Moskvy. Z počátku bydlí u svého zaměstnavatele Nikolaje Rubinstejna. Ten ve svém domě vede bohatý společenský život. O Čajkovského velmi pečuje.Tomu se tam však nelíbí, společnost jej obtěžuje. Stýská se mu. Píše I. symfonii i další skladby.Jeho učitelé je kritizují, ale členové Mocné hrstky je přijímají s obdivem. Postupně se stává významným hudebníkem a plodným skladatelem.
Komponuje a touží po šťastném rodinném životě. Tomu však brání jeho homosexuální orientace – ta mu působila velkou trýzeň, styděl se za ni. Přesto se 1871 žení s nadějí, že situaci vyřeší. Manželství končí po čtyřletém trápení a manželčině nevěře. Hluboký vztah prožívá od r.1876 po 14 let s nesmírně bohatou vdovou – Naděždou von Meck. Napsala mu dopis, kde si objednala skladbu pro housle a klavír k provedení ve svém domě. Čajkovskij vyhověl, výsledkem bylo uznání a bohatá odměna. Rozvinula se korespondence, ve které se oba velice sblížili. Sdělovali si své názory, umělecké prožitky i ty nejintimnější problémy. Naděžda nesouhlasila se zmíněným sňatkem, ovšem ne ze zištných důvodů. Jejich vztah byl velmi intenzivní, avšak jen na dálku. Záhy se dohodli, že se nikdy nesetkají. Za 14 let si vyměnili na 1 100 dopisů. Naděžda Čajkovského inspirovala, hmotně podporovala a nabádala k pilnému komponování.
Cesty. Čajkovskij je nevyrovnaný stále ho něco někam žene. Proto cestuje po celé Evropě. Na cestách se mu ale zase stýská po Rusku. Několik šťastných měsíců prožil snad ve Florencii. Byt mu tam najala jeho mecenáška Naděžda von Meck. Šťasten je také na návštěvě v rodině Davidovových, u své provdané sestry Saši a s jejími dětmi.
80. léta: Po rozvodu prochází těžkou duševní krizí, prchá z Moskvy, dva dny je v komatu. Přátelé jej nalézají a starají se o něj. Po jistém zlepšení jej berou do západní Evropy. Tam opět nabírá síly. Dokonce diriguje koncerty ze svých skladeb a balety. Rok na to dirigentské turné opakuje. Dlouhá období útlumu se střídají z obdobími tvůrčí práce – dopoledne komponuje, odpoledne chodí na vycházky se zápisníkem, navečer třídí své nápady.
1890 dostává dopis od Naděždy von Meck, kde mu sděluje, že se dostala do tíživé finanční situace a proto ho nemůže dále podporovat. Je zraněn tím, jak jejich vztah spojuje s penězi. Své rozčarování jí v dopise sdělil, avšak už nikdy se nedočkal odpovědi. Později se ukázalo, že její finanční nedostatek nebyl tak zlý, jsou domněnky, že jejich přátelství ukončila pod vlivem duševní choroby.
Amerika: Rok na to odjíždí do Paříže a z Francie vyplouvá na dirigentské turné do Nev Yorku. Ještě před odjezdem se dovídá o smrti své milované sestry. Z toho pramenící depresi mu v Americe pomáhá překonat laskavé přijetí jeho osoby a nadšený ohlas na jeho hudbu.
Poslední rok života prožívá v Rusku. Na jaře 1893 píše své nejslavnější dílo – Symfonii č.6 e moll „Patetickou“. V létě dokončil poslední úpravy. 28.října diriguje její premiéru. S dílem je spokojen. Dostává se mu uznání, jako málokterému skladateli za jeho života.
6 dnů na to umírá. Těžko kdo zjistí, zda na choleru, když se napil nepřevařené vody, nebo zda se úmyslně otrávil. Pohřben je v klášteře Alexandra Něvského v Sankt Peterburgu.
Dílo: 6 symfonií, 11 oper, kde zpracovává historické, pohádkové i společensko-psychologické náměty. Dále 3 balety-pohádkové náměty, několik předeher-např. „Rok 1812“. Roční doby - 12 charakteristických skladeb pro klavír, 3 klavírní koncerty/nejslavnější je č.1 – b moll/, Koncert pro housle a orchestr D dur, Rokokové Variace pro violoncello a orchestr, 3 smyčcové kvartety, Album pro mládež, velké množství písní a romancí, chrámová vokálně-instrumentální díla a další.
Svým dílem je v dnešní době Čajkovskij nejslavnějším ruským skladatelem 19.století.
Klavírní koncert č. 1 b moll op.23
Vznikl na popud ruského klavíristy a ředitele konzervatoře v Moskvě Nikolaje Grigorjeviče Rubinsteina. Tem rozpoznal Čajkovského mimořádný talent, proto mu nabídl v r.1866 místo profesora hudební teorie na konzervatoři, byl jeho přítelem a rádcem, požádal ho o vytvoření původního ruského klavírního koncertu, neboť právě skladby tohoto druhu dosud v ruské romantické literatuře chyběly. Čajkovskij žádosti vyhověl a v r.1874-1875 vytvořil svůj první klavírní koncert. S důvěrou předal hotovou partituru Nikolaji Rubinsteinovi, který ale dílo nepochopil, svoji roli možná sehrála jistá řevnivost. Rubinstein vytýkal koncertu plytkost, nevyváženost, tvrdil, že je nehratelný. Doporučil dílo přepracovat, nebo ještě lépe, vytvořit dílo nové, přičemž mohl Čajkovskij ponechat některá témata. Čajkovskij si byl však vědom kvalit této skladby a na koncertu nezměnil ani notu. Změnil pouze titulní list s věnováním. Jméno Nikolaje Rubinsteina změnil za jméno německého klavírního virtuóza Hanze von Büllowa, kterému koncert zaslal. Ten jej uvedl za několik týdnů na svém americkém zájezdě v Bostonu. Do Evropy přišla zpráva o triumfálním úspěchu a přijetí díla. Nikolaj Rubinstein přehodnotil svůj postoj ke skladbě, uznal svůj omyl a koncert nastudoval a provedl na světové výstavě v Paříži v r.1878. Od té doby jej provedl ještě mnohokrát a ve své době byl podle kritiků jeho nejlepším interpretem.
Koncert začíná velkolepým, asi čtyřminutovým úvodem v Des dur, v tempovém označení Allegro non troppo e molto maestoso. Táhlou, klenutou melodii přednáší orchestr, klavír podbarvuje plnými akordy. Klavír převezme tutéž melodii a rozvede ji fantasijním způsobem, aby po té opět zazněla znovu v plném lesku celého orchestru s opakovanými akordy v klavíru.
Hlavní téma první věty je sice v moll, oplývá ale hravostí, rozpustilostí, jakoby v něm byla soustředěna veškerá pozitivní energie, jakoby se v něm odrážely ty nejkrásnější pocity, či zážitky.
Vedlejší téma je kontrastní, lyrické, táhlé, vroucí.
Na protikladu těchto témat je postavena sonátová forma věty. Po expozici témat následuje tu bouřlivé, tu zamyšlené, tu virtuózně efektní provedení. Po něm přijde repríza a kadence, volné zpracování témat, ozdobené brilantními technickými kousky.
II věta – Andantino semplice, forma ABA – v počátku přináší vroucí, dlouhodechý zpěv, orchestr jej předá sólistovi.Kontrastní díl B je daleko živější, na střední větu koncertu až neobvykle živý, plný harmonických a rytmických změn i technické brilantnosti. Ozve se náznak valčíku, melodie z úvodu věty je zde přetvořena téměř k nepoznání. Náznak proto, že je to spíše parodie na valčík, končící opět v efektní klavírní stylizaci. I zde je kadence a po ní návrat úvodní melodie, zkrácený díl A.
III.věta – Allegro con fuoco, forma ronda. Celá věta, s výjimkou volnějšího, kontrastního úseku jakoby představovala strhující taneční rej. Je to smršť nápadů a jejich mistrného zpracování. Věta od počátku do konce drží pohromadě díky promyšlené motivické práci. Hlavní téma je ohnivé, dovádivé, s výraznou melodií i rytmem. K němu v protikladu stojí několik kontrastních myšlenek, z nichž ta první se objevuje dvakrát jako celek a na dalších místech v náznaku, aby před závěrečnou codou zazněla v plénu celého orchestru a dovolila tak posluchači se nadechnout před oslnivým závěrem.
